Měli bychom se bát viru Zika?

Sdělovací prostředky po celé Evropě dnes varují před „zika virus infection“, tedy virovou infekcí způ­sobenou virem zika (ZIKV), což je jeden z flavivirů, způsobujících horečnatá tropická onemoc­nění. Zika virová infekce je přenášena na člověka štípnutím komáry rodu Aedes, přičemž není po­važo­vána za onemocnění život ohrožující. Jenže jak o tom informovala Světová zdravot­nická or­gani­zace (WHO), oznámilo 28. lis­topadu 2015 brazilské ministerstvo zdravotnictví, že existuje spo­jitost „mezi zvýšeným počtem mik­rocefalií mezi novorozenci na severovýchodě země a infekcí zika vi­rem.” K čemuž je třeba po­dotknout, že nejde o definitivní závěry s jejich exaktní inter­pretací, ale o předběžné výsledky probíhajícího výzkumu. Naproti tomu ve vědecké literatuře je již popsaná a náležitě ob­jasněná souvislost s komářím štípnutím u Evropany podceňovaného infekčního onemoc­nění zvaného japonská encefalitida, které se objevuje zejména v oblastech ji­hovýchodní Asie, odkud si ho mohou Evropané přivézt.

V případě japonské encefalitidy se jedná o zánět mozku, který vyvolávají flaviviry stejného rodu jako jsou viry klíšťové encefalitidy, žluté zimnice nebo horečky dengue (očkování proti japonské encefalitidě však není ochranou proti běžné klíšťové encefalitidě a naopak). Toto onemocnění se projevuje po pěti až patnácti dnech horečkou, zvracením, bolestí hlavy, ztuhnutím krku a poru­chami řeči. Nejvíce ohroženou skupinou jsou malé děti a senioři, přičemž každému pátému dět­skému pacientovi zůstávají doživotní následky. K přímému přenosu z člověka na člověka nedo­chází, virus přenáší komáři rodu Culex, vyskytující se v jihovýchodní a severovýchodní Asii. Hos­titelem viru jsou prasata, skot, ale i ptáci. Do roku 1960 se touto encefalitidou nakazilo ročně okolo 160 tisíc lidí, především v Japonsku, Koreji, Číně a na Tchaj-wanu, kde se po rozsáhlém očkování počet hlášených infekcí snížil na desetinu. Ovšem v posledních letech se výskyt této in­fekce značně rozšířil na rozsáhlá území od Sachalinu přes Koreu, Čínu, Filipíny, Indonésii až po severní Austrálii na jihu a Pákistán na západě.

Světová zdravotnická organizace (WHO), která v případě viru zika již vyhlásila celosvětový stav nouze, zdravotníky i širší veřejnost varuje, že by se mohl tento virus s jarem a létem šířit po ev­rop­ských zemích. Klíčovou roli v šíření viru by měl sehrát komár egyptský (Aedes aegypti), někdy též nazývaný komár tropický.Podle údajů Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) z října 2015 se komár egypt­ský v Evropě vyskytuje hlavně v Gruzii a jihozápadním Rusku, nebo na Madeiře, zavlečen byl ale už i na jih Nizozemska. Jak zároveň ECDC uvádí, přenašečem viru zika by se mohl stát i komár tygrovaný (Aedes albopictus)původem z Asie, který se stabilně vyskytuje v jihovýchodním Rusku, ale i ve všech jihoevropských státech u Středozemního moře od Řecka přes Chorvatsko, Itálii, Francii až po Španělsko. Odtud může být, coby nezvaný host, pak převážen ve vlacích, v kamionech, autobusech a osobních automobilech do jiných koutů Evropy. V obou případech jde o komáry rodu Aedes, kromě viru zika přenášejí­cích i viry způsobující žlutou zimnici, horečku den­gue, nebo viro­vou horečku chikungunya, prvně popsanou v Tanzánii v roce 1952.

Virus zika byl objeven v roce 1947 v Ugandě u primátů (makak rhesus) a následně roku 1952 u lidí, při­čemž za prvních 50 let od jeho objevu se vyskytlo jen pár desítek či stovek případů one­mocnění v Asii (Thajsko), Jižní Americe (Brazílie) a Francouzské Polynésii, která byla postižena epidemií v roce 2014. Za alarmující je některými odborníky považována skutečnost, že byly během posledních měsíců ve slinách Brazilců objeveny živé viry. Ty našli brazilští lékaři neje­nom v krvi a ve slinách, ale i v moči pacientů, jak uvedla v minulých dnech BBC s odvoláním na brazilské vládní zdravotnické instituce. Objeveny byly i ve sper­matu infikovaných mužů, přesněji řečeno v ejakulátu, respektive v semenné (seminální) plazmě. Pročež se začalo spekulo­vat o možnosti přenosu viru zika pohlavním stykem, v posledních týdnech se také diskutuje o pře­nosu líbáním. Nová epidemie v Brazílii pro­pukla na podzim loňského roku a po­stupně se rozšířila do více než dvaceti zemí amerického konti­nentu. Brazílie již hlásí 1,5 milionu osob infikovaných zi­kou, u novorozenců pak 4180 případů mik­rocefa­lie, které brazilské ministerstvo zdravotnictví za­znamenalo od října 2015 do konce ledna 2016. Přitom před masivním ší­řením nákazy virem ZIKV se zde objevovalo ročně v průměru 163 pří­padů mikrocefalie (za rok 2014 zde činil celkový počet evidovaných dětí s vrozenou mikrocefalií 147 případů). Druhou nejvíce zikou zasaže­nou zemí amerického kontinentu se stala sousední Kolumbie, odkud je hlášeno více než 20 tisíc případů ná­kazy vi­rem ZIKV.

Vlastní onemocnění, které není považováno za smrtelné, charakterizují příznaky podobné chřipce, leckdy pro­vázené vyrážkou a zánětem spojivek. Inkubační doba u nákazy zikou je tři až dvanáct dní a příznaky ob­vykle netrvají déle než sedm dní. Ovšem největší nebezpečí tato virová infekce představuje pro lidský plod, kdy dochází k přenosu in­fekce z matky na dítě (zřejmě v prvním i druhém trimestru), neboť s velkou pravděpodobností se infekce pojí s nedostatečným vývinem mozku lidského plodu zva­ným mikrocefalie. Příčinou je porucha vývoje mozku v časných fázích prenatálního života, což obvykle vede k velmi vážným, trvalým psychomotorickým následkům. Zde je třeba si uvědomit, že ne každý, kdo se virem zika nakazí, také onemocní. Americké zdroje již uvedly, že horečnaté onemocnění propukne jen u jednoho člověka z pěti naka­žených. A protože bývá vlastní onemoc­nění mírné, nebylo mnohdy ani registrováno. Proto se také dnes hovoří o tom, že nakažených lidí ve skutečnosti může být až pět­krát více. Tedy na 1 milion horečnatého onemocnění může připadat až 5 milionů nakažených obyvatel toho kte­rého státu. Epidemie tohoto onemocnění se objevovaly v Brazílii i dříve, ovšem oproti dřívějším epidemiím nyní jde o třicetinásobný nárůstpřípadů mik­rocefalie za půl roku, což vyvolává podezření, že původní virus zmutoval. A diskutuje se o tom, zda se pů­vodní virus nemohl nakřížit, tedy zmutovat, při pa­sážo­vání na mezihostitelích.

Jsou známy dvě linie viru zika, způsobující horečku. Ta první je méně rozšířená linie africká. Druhá je asijská, a právě ta se dnes šíří Jižní Amerikou a může zasáhnout (vyjma Kanady a Chile) prak­ticky celý americký kontinent. Vzhledem k tomu, že se nejedná o bakteriální, ale virovou infekci, jsou antibiotika při léčbě neú­činná, přičemž také dosud neexistuježádná vakcína. Situaci poněkud komplikuje fakt, že žádné komerční testy, kterými by se virus zika prokázal v krevním řečišti, dnes nejsou k dispozici. Jedinou ochranu dosud před­stavuje ochrana „bariérová“, tedy do zikou zasaže­ných oblastí vůbec nejezdit, nebo se na místě chránit před štípnutím komárem. Na vývoji vhodné vakcíny sice brazilští vědci spolupracují s od­borníky ze Spojených států, avšak vývoj vakcíny, ve které se snaží využít oslabené viry, bude podle střízlivých odhadů trvat minimálně jeden a půl roku. Pokud se najde vhodná, klinickými testy ověřená vakcína, bylo by možné přistoupit k očkování tě­hotných žen, které nejenže vytvoří ochranu před virovou infekcí u samotné ženy, ale následně také dojde k přenosu mateřských protilátek na plod a kojence, čímž novorozenec získává ochranu pro období, kdy ještě nemůže být očkován.

Samo očkování oslabenými (atenuovanými) viry představuje nejstarší a velmi účinný způsob vak­cinace. Nakonec i v ČR je použití atenuovaných vakcín běžné. V naší zemi se při očkování využí­vají živé, oslabené viry proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, dříve se využívaly i proti dětské obrně, kde jediným přenašečem onemocnění je člověk a onemocnění tak bylo možné vymýtit. Vakcína proti dětské obrně byla do praxe uvedena v 50. letech a bezprostředně poté se frekvence výskytu obrny v mnoha industrializovaných zemích výrazně snížila. Československo se roku 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni. Úsilí o globální vymýcení dětské obrny se pak datuje od roku 1988 a je do něho zapojena řada mezinárodních organizací jako WHO a UNICEF. V Evropě tak obrna byla vymýcena v roce 2002. Doporučované jsou u nás vakcíny s oslabenými viry proti planým neštovicím a průjmovým onemocněním způsobeným rota­viry. Naproti tomu třeba vakcína proti žluté zimnici není jen dopo­ručovaná, nýbrž je povinná při cestování do zemí vyžadujících mezinárodní očkovací průkaz, nebo pro osoby manipulující s in­fekčním materiálem.

Používání živých byť oslabených virů přináší s sebou určitá rizika. Největším z nich je možnost re­verze, tedy návratu k virulenci, schopnosti vyvolat infekci s následným vznikem onemocnění. A tak se v posledních letech odborníci snaží navrhnout nový způsob výroby bezpečnějších vakcín. Tra­diční způsob atenuace (oslabení, zeslabení) virů opakovaným pasážováním na buněčných kultu­rách za suboptimálních podmínek s sebou přináší určitá rizika a týmy odborníků se snaží nalézt způsob, jak nejlépe získat nepatogenní kmen se zachovanou imunogenitou. Díky hlubšímu poro­zumění molekulární podstaty virů se již rýsují možné cesty pro získání bezpečnějších vakcín, jenže probíhající výzkumy jsou prováděny na zvířecích modelech a možné použití v humánní medicíně trvá dost dlouho. Přesto již dokázaly vědecké týmy pokořit obávanou horečku dengue.

Horečka dengue je akutní infekční onemocnění způsobující epidemie, jež patří mezi nejčastější ho­rečnaté tropické nemoci. Jedná se o onemocnění rozšířené v tropické a subtropické Asii a Africe, v Austrálii, ve Střední a Jižní Americe a na některých ostrovech v Tichém oceánu a Karibiku (v roce 2013 varovalo Ministerstvo zahraničí ČR naše turisty před výskytem horečky dengue na Kubě). Horečka dengue je způsobována čtyřmi sérotypy viru a vyskytuje se ve dvou formách či fázích. Tu nejčastější formu, zvanou virová horečka, charakterizují kromě vysoké horečky ještě intenzivní bolesti hlavy, kloubů, svalů a celého těla. Proto se jí také říká „horečka zlomených kostí“, neboť pacient leckdy pociťuje bolesti tak silné, že to až připomíná lámání kostí. Často do­chází ke ztuhnutí svalů a k poruchám chůze, zvětšují se mízní uzliny. Ve třetím dnu horečky se objevuje spalničkám podobná, jasně červená vyrážka, začínající na nohou a postupně pokrýva­jící celé tělo. Mezi nejčastěji zaznamenané komplikace patří zánět srdeční svaloviny (myokarditida) a poškození zraku. Ve druhé fázi či formě pak horečku dengue doplňují silné krvácivé stavy (podkožní krvácení, krvácení z nosu, nebo z rodidel), kdy se již hovoří o virové hemoragické (krvácivé) horečce. K nej­závažnější formě nemoci dochází v době, kdy se nemocný dostává do šokového stavu a selhávají mu životně důležité orgány. Do rozsáhlého krvácení a šokového stavu, po kterém následuje smrt, se nemoc rozvine ve zhruba 5 % případů tohoto onemocnění.

V případě horečky dengue jsou v odborné literatuře uváděny 2 miliony závažných infekcí a 25 tisíc úmrtí ročně. Jen samotná Brazílie hlásí již více než 1 milion případů ročně (ve většině endemic­kých oblastí jde o výskyt všech 4 typů) a za posledních 50 let jde o třicetinásobný vzestuptohoto onemocnění. Viry, způsobující horečku dengue, jsou (stejně jako v případě viru zika) šířeny ko­máry, přičemž jim za hostitele slouží některé druhy savců žijících na stromech. Na neaktualizova­ných internetových stránkách našich zdravotníků se dosud uvádí, že „Proti onemocnění neexistuje žádná účinná vakcína. Dů­razně se doporučuje použití repelentů a dalších ochranných prostředků proti komářím štípancům.“ Což naštěstí už tak úplně neplatí. Neboť po Filipínách a v Mexiku za­čala být distribuována tetra­valentní vak­cína proti horečce dengue (Dengvaxia, Sanofi) k prevenci onemocnění způsobeného všemi čtyřmi sérotypy viru dengue u dětí a dospělých, žijících v ende­mických oblastech, kterou schválila brazil­ská léková agentura Aavisa.

Naproti tomu virová horečka chikungunya patří mezi takzvaně nově se objevující či znovu zavle­čené nákazy (emerging infectious diseases). Původcem onemocnění je virus chikungunya (CHIKV), respektive alfavirus čeledi Togaviridae. Název viru je odvozen z místního jazyka a vyja­dřuje pozici pacienta zkřiveného bolestí kloubů. Předpokládá se, že tento virus pochází z tropické Afriky, kde cirkuluje mezi divokými primáty a komáry rodu Aedes, nebo Mansoni. Pře­nos z člověka na člověka dosud nebyl prokázán. Obvyklými místy výskytu onemocnění jsou Afrika, Indie, jihový­chodní Asie a Filipíny. Inkubační doba je obvykle dva až čtyři dny. Nemoc je charakteristická náh­lým ná­stupem horečky trvající tři až sedm dní, bolestmi hlavy, slabostí, artritidou, bolestmi svalů a zad. Někteří pacienti trpí bolestmi kloubů měsíce i roky po uzdravení. Typicky se objevuje vyrážka na tvářích a trupu. Italská epidemie horečky chikungunya z let 2006 a 2007 pak bývá označována za první doklad přenosu tohoto onemocnění na půdě Evropy komárem Aedes albopictus(komár tygrovaný), jehož výskyt byl v 70. letech 20. století prvně zaznamenán ve Francii a v Itálii. Dnes se vyskytuje v Albánii, Bosně a Hercegovině, Černé hoře, Chorvatsku, Makedonii, Řecku, Kypru, Portugalsku, Španělsku, Bulharsku, Turecku, Slovinsku, Itálii, Francii, Beneluxu, Nizozemí, Ně­mecku, Švýcarsku i ve Velké Británii. U nás byl jeho výskyt prvně zaznamenán na jihu Moravy v roce 2012 u Mikulova.

Aby toho všeho nebylo málo, v minulých dnech Světová zdravotnická organizace konstato­vala, že v Kolumbii, Brazílii, Salvadoru, Surinamu a Venezuele je na vzestupu dříve relativně vzácné zánět­livé onemocnění zvané Guillain-Barrého syndrom (GBS). Toto onemocnění postihuje nervovou soustavu, zejména periferní nervy vycházející z míchy. Postupující symetrická obrna svalstva pak ohrožuje nemocného na životě, neboť může dojít k ochrnutí mezižeberních svalů a bránice (bez napojení na dýchací přístroj se pacient udusí). Příčiny vzniku tohoto onemocnění nejsou zatím přesně známy, v minulosti se hovořilo především o fyzickém či psychickém vypětí, které mu před­chází. Dnes se dává vznik GBS do souvislosti s infekcí přenášenou komáry. Proto je také Guillain-Barrého syndrom, který postihuje nervovou soustavu, některými odborníky dáván do souvislosti se současnou epidemií, způsobenou virem zika. Přítomnost viru zika v těle pacientů s GBS měla být v minulých týdnech laboratorně prokázána u tří z 252 případů výskytu GBS ve Venezuele.

Kolumbijské zdravotní úřady na začátku února oznámily, že tři lidé, kteří byli infikováni virem zika, zemřeli po rozvoji syndromu Guillain-Barrého, čímž přiznaly, že virus zika může způ­sobit smrt na­kažených lidí. "Máme potvrzena tři úmrtí připsaná viru zika," řekla během tiskové konference 5. února novinářům Martha Lucia Ospina, ředitelka kolumbijského Státního zdravotního ústavu. "V tomto případě třem úmrtím předcházel syndrom Guillain-Barrého," dodala k tomu Ospinová, s tím, že dalších šest úmrtí je šetřeno pro případnou vazbu na ziku. Kolumbijský ministr zdravotnictví Alejandro Gaviria pak v závěru konference prohlásil, že byla tímto prokázána "příčinná souvislost" mezi zikou, Guillain-Barrého syndromem a třemi úmrtími. Jak uvádí agentura Reuters, Státní zdra­votní ústav Kolumbie dne 9. února 2016 pak oznámil, že téměř 100 Kolumbijců „nakažených virem zika,

přenášeným komáry, trpí vzácnou nervovou poruchou zva­nou Guillain-Barrého syndrom“.

V případě přenosu virů způsobujících horečnatá tropická onemocnění je tedy dominující podíl ko­márů rodu Aedes(u nás se vyskytuje 25 druhů). Jde o rod dvoukřídlého hmyzu z čeledi komárovitých (Culicidae) vyskytující se na planetě Zemi zhruba již 170 milionů let. Nákazy šíří pouze dospělé samice, které nám po probodnutí kůže vstříknou do krve svoje sliny, omezující srážlivost krve. Všichni komáři se primárně živí nektarem, avšak samičky jsou navíc schopny hematofágie (sání krve), kterou nepotřebují ke svému přežití, nýbrž jako zdroj bílkovin pro vývoj vajíček (výjimku tvoří rod Toxorhynchites, který krev nesaje). Přičemž v laboratořích byly již doloženy případy přenosu viru z infikovaného komára na ne­infikovaného prostřed­nictvím kr­mení se na stejném hostiteli (sousání) bez jeho virémie, kdy je virus přenesen z pokožky nebo škáry hosti­tele. Ne všechny druhy komárů z rodu Aedesjsou podezírány z toho, že ve svých slinách přená­ší virus zika, nicméně odborníci se vesměs shodují v tom, že nejméně pět druhů z rodu Aedestento virus přenášet může.

Ovšem hlavním přena­šečem zůstává komár egyptský (Ae­des aegypti) spolu s ko­márem tygrovaným (Aedes al­bopictus). Což staví odborníky před problém, jak výskyt těchto ko­márů v případě hrozící epidemie ve volné přírodě redukovat, pokud si nevysta­číme s insekticidy, tedy s chemickými postřiky určenými k hubení hmyzu v jeho různých vývojo­vých stádiích. U ko­márů rodu Aedes se zatím, vzhledem k dopadům na ekosystém, ne­uvažuje ani tak o jejich úplném vyhubení, jako o metodách potlačení komáří populace trvale se vy­skytující na určitém místě (v endemické oblasti), kdy pokles počtu komárů zásadním způsobem snižuje prav­děpodobnost vý­skytu epidemie. Nejslibnější metodou se zdá být vypouštění geneticky modifikova­ných samečků daného druhu v endemických oblastech. Ale o tom si povíme jindy.

Pokud mám dnešní malé pojednání shrnout, pak v případě Evropou se šířící infekce způsobené vi­rem zika (ZIKV) není třeba panikařit. Zdravotníci očekávají, že počet případů importovaného one­mocnění v Evropě vzhledem k intenzitě mezinárodního cestovního ruchu poroste. Přesto pro Ev­ropu virus zika v tuto chvíli nepředstavuje vážnou hrozbu, neboť se na rozdíl od různých forem chřipky nepřenáší vzdu­chem z člověka na člověka. Na druhé straně však nebezpečí nově se objevujících či k nám za­vlečených nákaz nelze podceňovat. Neboť v přírodě dochází ke genetickým změnám patogenů a ke globálním klimatickým změnám, které směřují k oteplování planety a tím i k většímu rozšíření komárů coby přenašečů infekce do nových oblastí. Vyšší teplota prostředí má obvykle za následek vyšší rychlost reprodukce tohoto hmyzu a jeho šíření do vyšších nadmořských výšek.

Zdroj: iDnes, Karel Wágner