Roztodivní roztoči

Rob Dunn, Evoluční biolog z North Carolina State University

Před několika lety jsem uzavřel sázku týkající se trudníků, živočichů, kteří žijí ve vlasových váčcích. Jsou tak malí, že by jich na špendlíkové hlavičce mohlo tančit tucet. Nejpravděpodobněji však budou tančit na vašem obličeji, což obvykle dělají v noci, kdy se páří. Pak zase zalezou zpátky do vlasových váčků, kde se přes den vykrmují. V těchto jeskyňkách samičky nakladou poměrně velká vajíčka. Z nich se líhnou larvy podobné dospělým jedincům. Ty – jako všechny larvy roztočů- několikrát svlékají vnější kostru a po každém svlečení trochu povyrostou. Jakmile dosáhnou plné velikosti, žijí pouze několik týdnů. Smrt přichází přesně v okamžiku, kdy se roztoči, kteří nemají řitní otvor, naplní exkrementy. Zahynou a začnou se rozkládat přímo na vaší hlavě. V současné době jsou známé dva druhy trudníků. Nejméně jeden z nich se nejspíš vyskytuje na každém dospělém člověku. Vsadil jsem se, že i při nejskromnějším sběru vzorků z dospělých lidí najdeme několik druhů těchto roztočů, které vědci dosud neznají.

Biologové se často hádají. A aby to znělo lépe, říkají svým odhadům hypotézy. Základem mého odhadu byla znalost evolučních trendů a znalost lidí. Evoluce má tendenci dosahovat největší bohatosti v malých formách. Lidé zase mají tendenci malé věci přehlížet. Například vodní roztoči, žijící na většině jezer, rybníků a dokonce kaluží, často v hustotě stovek nebo tisíců jedinců na kubický metr.

Můžeme je najít dokonce i v pitné vodě. Přitom jen málo lidí slyšelo cokoliv o vodních roztočích. Neslyšel jsem o nich ani já, a to se studiem drobných živočichů zabývám profesionálně. Některé skutečné příšery ze světa roztočů žijí v půdě, kde můžeme najít dravé roztoče vybavené kolem úst celou řadou středověkých zbraní. Někteří roztoči jsou vybaveni zuby připomínajícími tlamy žraloků. Půdní roztoči pancířníci jsou na straně, kterou přijímají potravu, vybaveni větším množstvím nástrojů než švýcarský nožík. Jiní mají hladké čepele, které sevřou obrovskou silou. Další bodají ostrými a smrtícími šavlemi. Tyto bestie se plíží chodbičkami žížal či mezi zrnky písku. Jiní roztoči žijí v klenbě deštných lesů a na listech v půdě, usazené všude, kde z kmene vyrůstají větve, a na epifytních rostlinách. Drží se na jiných rostlinách, aniž by na svém hostiteli parazitovali.

Roztoči bez přehánění mění svět. Mohou urychlovat nebo zpomalovat přeměnu půdy, urychlovat či zpomalovat rozklad, způsobovat nemoci nebo zdraví pěstovaných rostlin. Vědci nevědí přesně, kolik druhů roztočů na světě existuje. Sbírky v muzeích jsou plné druhů roztočů, které dosud nikdo nezkoumal. Někteří roztoči nabízejí nepochybně nesmírně zajímavé příběhy evoluce. Jiní se živí býložravým hmyzem a mohli by být prospěšní v zemědělství nebo lékařství. Další mohou přenášet smrtící patogeny.

Další důvod mého tvrzení: roztoči jsou specialisté, zabírající každou představitelnou niku. Nika- specifické prostředí, poskytující obživu určitému živému společenství. Každou niku včetně vzdušnice včel, ostnů ptačích per, řitních otvorů želv, pachových žláz ploštic, trávicích ústrojí ježovek, plic hadů, podkožního tuku holubů, očí kaloňů, srsti v okolí penisu upírů. Pro život v těchto prostředích musí být roztoči vybaveni speciálními chloupky, chemickými látkami, složitými ústními orgány a polštářky na končetinách. Musejí ovládat různé zvláštní postupy a také ovládat způsob, jak se dostat na vhodnější místo pro život. Například za sebou vlečou senzorická vlákna, používaná pro orientaci i hledání partnerů. Někteří roztoči cestují z květu na květ v nosních otvorech kolibříků. Když se ptáček vznáší nad květem, zjišťuje roztoč čichem, zda je nad správnou rostlinou, v níž může mezi květními lístky najít roztoče svého druhu. Pokud ano, seběhne po zobáku ptáka rychlostí, která patří k nejvyšším na zemi. Jiní se vozí na zádech brouků nebo mravenců, další létají ve sluchových orgánech můr. Jeden druh roztočů se zavěšuje na zadní končetiny mravenců druhu Eciton dulcius a jeho zadní končetiny slouží jako náhrada mravenčího drápku. Ještě jiní poletují v mracích nebo na hedvábných smyčkách, které vytvářejí a nastavují větru. Možno tedy říci, že roztoči dokážou obydlet i ta nejtitěrnější prostředí, jaká si vůbec dokážeme představit, ačkoliv je pro ně dosti obtížné proniknout sem pomocí končetin, desetkrát tenčích než lidský vlas. Zázraky jejich přesunů však blednou při srovnání s rázovitostí jejich reprodukce. Někteří roztoči se klonují. Jiní požírají svou matku. Další se páří se svými sestrami ještě v těle matky a potom, při svém narození, matku zabijí. V nosních otvorech kolibříků i ve sluchových orgánech můr se odehrávají řecké tragédie drobných, velice zvláštních živočichů. Nejpříznivější prostředí k životu nacházejí na tělech savců, ptáků, hmyzu, nebo jakýchkoliv větších stvoření, než je roztoč.

Hostitelé pro ně představují jakýsi pohyblivý hotel s restaurací. Jsou zdrojem potravy i dopravním prostředkem současně. Roztoči žijící na jiných organismech jsou speciálně přizpůsobeni k tomu, aby se mohli pevně držet,

i když jejich hostitel běží, plave, nebo někam letí. Většina druhů ptáků hostí několik specializovaných druhů roztočů, které jinde nenajdeme. Jeden papoušek má na svém těle a v peří 25 různých roztočů, z nich každý žije v jiném mikroprostředí. Také králík je hostitelem mnoha druhů roztočů, myš šesti, vlastní roztoče mají dokonce i tuleni. Prašivka králičí svého nedobrovolného hostitele kouše. Králík se drbe, vědí ho ucho, a roztoč hoduje na tekutině, která se přitom vylučuje. Pancířníci při ohrožení zatáhnou končetiny a uzavřou se do sebe. Při takové diverzitě a specializaci je možné snadno si představit, že místnost plná lidí je dobrou základnou pro objevování roztočů, a potvrzení mé úvodní sázky. Stačí se zamyslet, kolik je na všech lidech vhodných prostředí pro výskyt roztočů! Dlouhou dobu to bylo pouze téma k oživení konverzace na poněkud nudných setkáních. Nedávno jsem však spolu s dalšími spolupracovníky vyzval skupinu lidí, aby mi poskytli vzorky kůže. Získáním vzorků stěrem z povrchu těla lidí, odebráním tkáně roztočů a následným sekvenováním DNA jsme nalezli roztoče na každé osobě, z níž jsme vzorek odebrali. Jeden druh roztoče byl zcela nový. Zřejmě se zabydlel na lidech asijského původu. Jen si to představte, roztoč, který žije na milionech lidských bytostí, možná na miliardách, a přitom byla až do této chvíle neznámý. Byl jsem z toho radostí celý bez sebe.

A jak na náš objev reagovali odborníci na systematiku, kteří dávají jména novým druhům? Několik z nich bylo nadšeno, zbytek jen pokrčil rameny. Věděli, že moje sázka na diverzitu byla předem vyhraná, protože objevují nové druhy pokaždé, když zkoumají hrudku půdy, koukají do mechu, nebo odeberou vzorek z kamaráda. Roztoči zůstanou ještě dlouho tajemstvím, podobně jako většina živých organismů.

Zdroj: National geographic, únor 2015