top of page
  • Převzatý článek

Historie: Kulatá břicha duchovních měla velmi odpudivé vysvětlení

Břichatí mniši z Cambridge sice žili v askezi, ale jejich velké kulaťoučké pupky na to rozhodně nevypadaly. Proč? Odpověď se skrývala v jejich střevech!


Nic proti mnichům a jejich hlubokému závazku k životu v odříkání, rozjímání a velebení Boha. Ale ve středověku u nich prostý lid názorné příklady askeze často neviděl. Mniši bratrských řádů, s nimiž běžní smrtelníci přišli do styku, se obvykle v pase obdivuhodně kulatili, až jim kutna sotva stačila. Co za tím stálo?

Zdálo se, že své tuhé půsty dorovnávají kaloriemi v porcích, o nichž se věčně vyhládlým bezzemkům ani nezdálo. Nešvary nedojedených řeholníků také vydatně tepali reformátoři. Jenže se trochu mýlili.


Svatozář

Aktuální studie z Cambridge, na níž v neobvykle složeném týmu badatelů spolupracovali archeologové, historikové a parazitologové, nabízí pro příslovečnou pupkatost mnišstva dočista jiné vysvětlení. Kde začít? Nejlépe snad u Ordo sancti Augustini, tedy řádového společenství zasvěcenému řeholi sv. Augustina. To mělo od roku 1280 svou pobočku v Cambridge přímo tam, kde dnes stojí slovutná univerzita. Část nynějšího kampusu byla augustiniánským klášterem, celistvou klauzurou s konventním kostelem, refektářem, ambity, rajským dvorem a zahradami. Tak to fungovalo až do roku 1538, kdy se Jindřich VIII. nadobro rozžehnal s katolíky a „udělal se sám pro sebe“. Za necelých 260 let fungování řádu se v místní lidové slovesnosti nastřádala obsáhlá řádka hříček a nepěkných úsloví o tom, jak zdejší bratři navzdory proklamované askezi kynuli jako z těsta. Byla to ale pravda?

Žaludky mrtvých

Když loni Piers Mitchell, světově uznávaný expert v oblasti biologické antropologie, osteoarcheologie a historie medicíny, dozoroval přímo na dvoře univerzity odkrývku a průzkum mnišských hrobů, povšiml si něčeho trochu jiného.

Při detailním zkoumání s pomocí digitální světelné mikroskopie se ukázalo, že kosterní pozůstatky řádových bratří, pocházející vesměs ze 13. a 14. století, byly „zaneseny“ drobnými vajíčky střevních parazitů. Nezvyklé bylo, že touto gastrointestinální příhodou v podobě nejrůznějších červů, škrkavek a tasemnic trpělo nápadně mnoho zde pohřbených.

Čisté ruce

Ano, hygiena ve středověku byla ve srovnání se současností prabídná. Lidé doslova setrvávali v odlupující se špíně, přežívali v blátivých chýších spolu s chovaným dobytkem. Ale řádoví bratři, augustiniáni? Tihle mniši bydleli v kvalitních kamenných budovách, spali v čistých lůžkovinách, jejich oděvy se tu a tam praly a vyvařovaly. Sami se stravovali z pestrých produktů svých bohatých zahrad. Když je příroda zavolala, měli k dispozici vyhrazené latríny a zařízení na mytí rukou, doplněné o tekoucí vodu.

Ve vztahu k tomu, jak katastrofálně nehygienicky žila většina neurozené společnosti, patřili mniši k těm fyzicky nejčistším osobám celého středověku. Proto navýsost překvapilo, že z devatenácti pohřbených těl z kláštera v Cambridge bylo jedenáct doslova zamořeno parazity. „Což bychom vzhledem k úrovni sanitace v klášterech nečekali,“ říká Mi­­tchell. Klauzura, jejíž izolovaná populace je nejméně z 58 % promořená parazity, podává o hygieně minulosti prazvláštní výpověď.

Kontrasty

Pro srovnání: obhlídka 25 kosterních pozůstatků dospělců, pohřbených na hřbitůvku u kostela Všech svatých – v podstatě hned za zdí Cambridge – potvrdila přítomnost parazitů jen u osmi (tedy třetiny) zde ležících nebožtíků z řad obyčejných občanů. Chudáci, kteří se živili krajně nepestrou stravou a nevábnými zbytky, prožili život ve špíně a omyli se jen, když náhodou zmokli, měli méně střevních parazitů, než vyvonění a zdravě se stravující augustiniáni.

Co za tím stálo? K vědecké práci na hřbitově v Cambridge, na níž se zatím podíleli jen archeologové a parazitologové (či helmintologové), se připojili historici, kteří nabídli vysvětlující hypotézu. A dává stoprocentní smysl! Předpokládají, že za masivní promořenosti střevními parazity stála zemědělsko-pěstitelská praxe mnichů. Jejich rajské zahrady nebývale bohatě rodily – ostatně měly živit celý konvent.

Pohnojit!

Za jejich nápadně vysokou produktivitou stálo vydatné hnojení – a to exkrementy z klášterních latrín. Díky tomu rostlinky plodily jako divé, ale také se tím efektivně zanášela vajíčka střevních parazitů do stravy mnichů. A tento nehezký cyklus se navíc vytrvale opakoval. Paraziti dokončují svůj životní cyklus v lidských střevech, svá vajíčka vypouští s výkaly ven. Mniši s nimi ale pohnojili zahrádky, a tak se kontaminovaná zelenina vrátila na stůl i s novou generací parazitů. Stravovat se v klášteře – minimálně v Cambridge – znamenalo zanést si brzy tělo parazity, bez ohledu na celkově vyšší úroveň osobní hygieny. Celé to může být ještě drobet nechutnější.

Když tehdy prostí lidé ucítili potřebu, s prominutím káleli, kde se dalo. A protože vyměšovali takříkajíc na holou zem, měli dost možností zpozorovat, že se jim exkrementy hemží červíčky a vajíčky. Tudíž měli tendence začít to řešit. Po poradě s kořenářkou nejspíš pili nějaké hořké výluhy, který měly parazita zahubit a vyplavit.

Mniši s obsahem svých střev do osobního kontaktu nepřišli. Měli své „čisté“ latríny, do jejichž nevábných hlubin neviděli. Jímky jim přečerpávali jiní. Takže nejspíš sami neměli tušení, co se tam kdesi uvnitř, v záhybech jejich zažívacího traktu, odehrává každý den za drama.

Hezky nafouklá

Že se nám z příběhu někam vytratili pupkatí fráterníci? Vůbec ne! K průvodním jevům parazitické gastrointestinální infekce patří až děsivá plynatost, nadýmání, zácpy a časté pocity hladu.


Středověcí mniši skutečně nejspíš byli kulaťoučcí a nafouklí jako balon. Funěli do schodů a potili se při rychlejší chůzi. Vytrvale bzdili a říhali a přitom se stále cítili nedojedení. Jen za to nemohlo nedostatečné odříkání či tajné přejídání. Byli takoví, protože trpěli střevními parazity, které do sebe sami zanesli s prohnojenou stravou.



Zdroj

80 zobrazení
Hledání podle štítků
bottom of page