Teplá voda - jaké může mít zdravotní rizika?
Teplá voda, ačkoliv je vyráběna z vody pitné, se za pitnou vodu nepovažuje, i když by měla být zdravotně nezávadná. Tomu odpovídají rozdílné požadavky (ukazatele, případně limity) pro kvalitu teplé a pitné vody podle vyhlášky č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody, i dříve používaný termín teplá užitková voda.
Důvodů je hned několik. Jednak se k úpravě teplé vody mohou používat chemické přípravky, které v pitné vodě nepovažujeme z hlediska dlouhodobého příjmu za příliš žádoucí, jednak může vlivem zvýšené teploty docházet k louhování různých látek z potrubí a významnému pomnožování některých mikroorganismů. A to nejen bakterií (případně plísní či kvasinek) nepatogenních, které nepředstavují zdravotní riziko, ale mohou nepříznivě ovlivnit chuť či pach vody (např. desulfurikační bakterie), ale i mikroorganismů příležitostně patogenních či patogenních, s nimiž se již zdravotní rizika pojí (např. bakterie rodu Legionella, atypická mykobakteria, Pseudomonas aeruginosa, prvoci rodu Acanthamoeba).
Hlavní zdravotní rizika z teplé vody jsou jednoznačně spojena s výskytem legionel. Bakterie rodu Legionella se ve vodním prostředí vyskytují běžně, jsou popsány desítky druhů. Teplotní optimum jejich růstu je 25 – 50 °C, z tohoto důvodu je tedy potřeba dodržovat předepsanou teplotu teplé vody (viz níže), jelikož riziko výskytu legionel lze tímto způsobem minimalizovat.
Nejvýznamnějším patogenem (nikoliv však výhradním) a také nejčastěji detekovaným druhem je Legionella pneumophila. Prokázané riziko je u teplé vody nikoliv z expozice ingescí (požitím) jako u vody pitné, ale inhalací – vdechováním aerosolu, např. při sprchování. Riziko, že člověk onemocní, se odvíjí od mnoha faktorů, jako jsou zdravotní stav, délka expozice, virulence, druhové složení a denzita (koncentrace) legionel ve vodě, věk, pohlaví ad. Pokud voda obsahuje vysoké počty legionel, může především u osob se sníženou imunitou způsobit onemocnění, které se manifestuje ve dvou formách – jako tzv. legionářská nemoc (legionelóza) nebo pontiacká horečka.
Legionelóza je akutní onemocnění dolních cest dýchacích s příznaky těžké pneumonie s častými mimoplicními manifestacemi (projevy). Inkubační doba činí 2–10 dnů, mezi příznaky patří horečka, bolesti svalů a hlavy, suchý kašel, zchvácenost, průjem, zvracení, později se mohou přidružit příznaky postižení jater a ledvin. Zpočátku se nemoc může jevit jako běžný respirační infekt (onemocnění cest dýchacích), ale pokud není včas stanovena správná diagnóza a pacient adekvátně léčen, může končit smrtí (průměrná letalita činí až 25 %).
Pontiacká horečka je lehčí forma akutního respiračního onemocnění bez postižení dolních cest dýchacích. Inkubační doba činí 1 – 2 dny (cca 36 hod), příznaky jsou chřipkového charakteru a i bez léčby dojde ke spontánnímu uzdravení.
Další možná rizika jsou spojena s výskytem atypických mykobakterií (též nazývaných mykobakteria oportunní, podmíněně patogenní, netuberkulózní či environmentální – např. Mycobacterium chelonae, M. kansasii, M. avium, M. intracellulare, M. scrophulaceum, M. xenopi, M. fortuitum). Mohou být přítomny a množit se zejména v koncových částech potrubí uvnitř objektů, zvláště pak právě v rozvodech teplé vody. Vzhledem k jejich rezistenci na provozně únosné koncentrace dezinfekčních prostředků (chlorace, ozonizace) je prevencí výskytu těchto patogenů dobrý stav rozvodů bez slepých a neprůtočných částí a s minimálním tvorbou biofilmů. Riziko onemocnění mykobakteriózou je sice poměrně nízké, avšak existuje, a to zejména u osob s oslabenou imunitou.
Měňavky (améby) z rodu Acanthamoeba, které mohou v teplé vodě nejen přežívat, ale i se množit (zejména v koncové části rozvodů – baterie, sprchové růžice, výtokové kohouty), nejsou jen prvoky. Mohou též způsobovat zánět rohovky (tzv. akantamébovou keratitidu), který může v nejhorších případech vést až ke ztrátě zraku. Na to si musí dávat pozor především ti, co nosí kontaktní čočky – k jejich údržbě nikdy neužívat teplou vodu z vodovodu, ale vždy jen doporučený roztok.
Aby nedocházelo ke kolonizaci rozvodů teplé vody mikroorganismy, je potřeba o ně systematicky pečovat. Jedním ze způsobů je udržování stabilní teploty teplé vody. Zdrojem teplé vody pro odběratele je předávací stanice, kde dodavatel ohřívá studenou pitnou vodu z vodovodní sítě. Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 194/2007 Sb. určuje vlastníkům objektu povinnost udržovat parametr teploty teplé vody ve stanoveném limitu. Teplota vody na výtoku u spotřebitele musí být celoročně v rozmezí 45–60 °C, a to v době minimálně od 6.00 do 22.00 hodin mimo odběrní špičky, ve které je umožněna možnost krátkodobého poklesu. Dodavatel tepla uskutečňuje dodávky tak, aby tyto požadované parametry mohl vlastník objektu (odběratel) dodržet. V již zmíněné vyhlášce 252/2004 Sb. má ukazatel "teplota" teplé vody doporučenou minimální limitní hodnotu 55 °C, s poznámkou, že teplota teplé vody po odtočení by neměla klesnout pod 50 °C (optimálně nad 55 °C) z důvodu minimalizace rozvoje legionel v rozvodu vody. Kromě teploty jsou v teplé vodě podle vyhlášky č. 252/2004 Sb. sledovány i další chemické a mikrobiologické parametry. Jedním z mikrobiologických ukazatelů jsou již zmiňované legionely, které se sledují v rozvodných systémech ve vybraných veřejných budovách, např. ve zdravotnických a ubytovacích zařízeních. Zvláště důležité je provádět kontrolu legionel v těch odděleních nemocnic, kde jsou umístěni pacienti se sníženou imunitou, jako jsou oddělení transplantační, nedonošených dětí, anesteziologicko-resuscitační, dialyzační, onkologická, jednotky intenzivní péče ad., s ohledem na zvýšenou rizikovost pacientů. Opatrnosti je však potřeba i poté, kdy jsou tito pacienti přemístěni do domácí péče, hlavně pokud bydlí ve vyšších patrech výškových budov.