Svrab - humánní kontra veterinární medicína

Moje setkání se svrabem proběhlo před více než dvaceti lety. Pracovala jsem jako zdravotní sestra a přesně podle zákona schválnosti jsem změnila pracoviště. Dobře se pamatuji, že první věcí, kterou mi se smíchem sdělili, že měli na oddělení svrab. Netrvalo dlouho a já se začala škrábat, celé tělo mne pálilo a svědilo, a hned mne napadlo, že to asi bude ten svrab. Měla jsem za to, že nic nebude problém. Jsem zdravotnický pracovník, obklopený lékaři, ve zdravotnickém zařízení, které navíc stejný problém nedávno řešilo a žiji ve dvacátém století. To, co následovalo, bylo na hony vzdáleno mým představám. V prvé řadě se všichni najednou tvářili, že žádný svrab neexistuje a nikdy neexistoval! Dnes je mi jasné, že nemocného bleskurychle propustili do domácí péče s tím, aby si kožní problémy vyřešil sám doma. Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že můj problém se měl řešit podobně. Moji nadřízení se dohodli, že to přeci nemohu dlouho vydržet, zhroutím se a oni mne propustí pro neschopnost. Avšak nepředbíhejme událostem. Jsem v cizím, téměř nepřátelském prostředí, snažím se pracovat a hlavně se zbavit těch šílených kožních problémů. Závodní lékařka se mnou jedná div ne s pohrdáním, ale mám dvě tubičky Scabicidu. Změna stavu se však nekoná. Nastává maraton. Obvodní, závodní, kožní, všichni lékaři, se kterými jsem pracovala, z aktuálního i minulého pracoviště. Mám doma docela zajímavou sbírku mastiček, ale nic na svrab a nic, co by pomohlo. Jak zvláštní bonus mne asi tři lékaři poslali na psychiatrii, abych dostala něco na uklidnění. Mají pravdu, nejsem klidná, jsem z toho svrabu úplně šílená. Denně se několikrát koupu a myji si vlasy. Vyrážky se totiž rozšířily až do vlasů. Na to mi kožní řekla, že to nemůže být svrab, ten je jen na rukách. Vše, v čem chodím, jde do pračky, včetně zimních bund. Každý den převlékám ložní prádlo. Doma vše prozařuji ultrafialovým zřením. Ze zoufalství na sebe liji vše, kde je napsáno, že je to proti parazitům. Že se při svrabu naopak nesmí koupat, mi nikdo neporadil. Do vlasů jsem si to zanesla zřejmě rukama, jak jsem se škrábala.

Nastal zlom. Při aplikaci Diffusilu jsem si vzpomněla na veterináře. I když jsem tam nikoho neznala, ze zoufalství jsem zašla na VŠV. Veterinář byl ochotný, nesmál se mi. Věděl, že svrab existuje. Odebral mi vzorky kůže a krve. Vzorky putovaly do Švédska, do laboratoře v Malm“o. Studenti veterinární fakulty se tehdy učili míchat si mast se sírou pro zvířata sami. Co se nespotřebovalo, pro to jsem si mohla chodit. Dostávám výsledky ze Švédska. Ano, mám zákožku svrabovou, a ještě jednu potvoru. Název byl latinsky a já si ho nezapamatovala. Celá šťastná, že nejsem blázen, jsem donesla výsledky do práce. Staniční sestra doklad přečetla, a než jsem se nadála, tak ho roztrhala. Ano, čtete dobře, roztrhala. Dodnes nechápu, že jsem jí nevydrápala oči. Domnívám se, že za žádnou cenu nechtěli slyšet o možnosti, že mají na oddělení svrab, dokonce raději riskovali, že někoho nakazím. Museli by totiž uzavřít a desinfikovat celé oddělení, a do toho se nikomu nechtělo.

Nakonec jsem to díky laskavým a kompetentním veterinářům zvládla. Neberu antidepresiva, nepřišla jsem o práci ani o pověst, která by byla značně utrpěla, kdyby mne pro ,,neschopnost“ opravdu propustili. Jenom doktorům už moc nevěřím a při slově svrab se ani náznakem neusmívám.

H. A.