Co to jsou hantaviry
Představa, že původci infekčních onemocnění byli všichni objeveni, již delší dobu neplatí. Vyvrátil ji objev řady mikrobů, jako jsou legionely, nové druhy borélií a chlamydií, nemluvě o viru HIV. Do tohoto výčtu, zdaleka ne úplného, patří i původci dlouho známých onemocnění – hantaviry. Onemocnění, která hantaviry vyvolávají, byla v Číně známá již po staletí, avšak jejich původce se podařilo identifikovat až r. 1976 v Koreji. Ho Wang Lee izoloval virus vyvolávající tzv. korejskou hemoragickou horečku (KHF) z myšice temnopásé (Apodemus agrarius) odchycené u řeky Hantaan, která teče mezi Severní a Jižní Koreou. Po řece dostal virus svůj název – Hantaan – a rod, do kterého tento a příbuzné viry patří, byl později nazván Hantavirus. Patří do čeledi Bunyaviridae, ze které známe řadu tzv. arbovirů. Zanedlouho po první izolaci byl virus izolován i od nemocného člověka.
Během korejské války onemocnělo na 3 000 amerických vojáků nemocí, která postihuje především ledviny. Nemoc se nyní nazývá hemoragická horečka s ledvinovým (renálním) syndromem (HFRS). Odhaduje se, že ročně na světě onemocní kolem 200 000 lidí, hlavně na Dálném východě, z nichž 4 000 – 20 000 umírá
Později byly izolovány další viry (sérotypy) rodu Hantavirus. Ve Skandinávii to byl virus nazvaný podle města Puumala, jehož hostitelem je hlodavec norník rudý. Geopolitně se vyskytuje virus Seoul z městských potkanů. Virus Puumala vyvolává v Evropě poměrně mírně probíhající onemocnění zvané nephropathia epidemica (NE). Na Balkáně však virus Belgrade postihuje člověka těžším poškozením ledvin. Před několika lety jsme o něm četli a slyšeli jako o tzv. myším moru. Veliký rozruch vyvolala epidemie hantavirového onemocnění lidí v USA na jaře r. 1993. Do té doby neznámý virus Muerto Canyon vyvolal prudce probíhající plicní onemocnění (hantavirus pulmovary syndrome – HPS) s vysokou (kolem 70 %) smrtností.
Nákazy hantaviry jsou přenosné ze zvířat na lidi a vytvářejí tzv. přírodní ohniska nákazy avektorového typu. Každý sérotyp hantavirů má svého specifického hlavního hostitele z řad savců.
V Evropě byly hantaviry prokázány již ve většině zemí: v Belgii, Holandsku, Francii, Velké Británii, Dánsku, Německu, Bulharsku, Maďarsku, Rusku, Itálii, Rakousku, na Balkáně a ve Skandinávii. V bývalém Československu byly první dva případy onemocnění lidí, které skončily úmrtím pacientů, popsány z let 1953 a 1954 z východního Slovenska. Bylo to tedy v době, kdy původce nemoci nebyl ještě znám. Další případy byly z jižního Slovenska. Do r. 1966 to bylo celkem sedm případů, přičemž jen poslední pacient své onemocnění přežil. Je však pravděpodobné, že lehčí případy unikly pozornosti lékařů pod jinou diagnózou. V roce 1984 se na Slovensku uskutečnily sérologické přehledy u obyvatel a výskyt protilátek proti hantavirům byl u některých osob prokázán. Dalo se tedy očekávat, že se zde vyskytnou i lidská onemocnění. To se potvrdilo v letech 1987 – 1988, kdy byla zaznamenána další čtyři onemocnění lidí. U dvou byl původcem tzv. východní typ viru Hantaan a u dvou tzv. západní typ – Puumala. Všichni pacienti trpěli horečkou, bolestmi hlavy a bolestmi v zádech, nevolností, zánětem spojivek, zvětšením jater, zarudnutím sliznic a měli bílkovinu v moči. Všichni se uzdravili. V České republice nebyla podobná těžká onemocnění zaznamenána. Hantavirová etiologie byla popsána pouze u čtyř nemocných z Břeclavska s poměrně lehkým průběhem nemoci. V klinickém obraze dominovala horečka a bolesti hlavy, nález bílkoviny a krve v moči a bolesti v zádech.
Obr. Výskyt Hantavirů
Problematikou hantavirů se v ČR zabýval doc. MUDr. L. Daneš, DrSc., který tomuto výzkumu položil základy. Se svým pracovním týmem vyšetřoval různé živočichy na přítomnost antigenů hantavirů v plicích nebo protilátek proti nim v krevním séru. Přítomnost hantavirů byla tímto způsobem prokázána u pěti druhů hlodavců: myšice lesní a křovinné (Apodemus flavicollis a Apodemus sylvaticus), hraboše polního (Microtus arvalis), hrabošíka podzemního (Pitimys subterraneus) a norníka rudého (Clethrionomys glareolus). Specifické protilátky byly zjištěny v ČR také u zajíců, srnců, daňků a u domácího skotu. Na první pohled upoutá rozdíl mezi jižními Čechami a jižní Moravou. Na jihu Čech se dosud nepodařilo hantaviry přímo ani nepřímo prokázat, zatímco na jižní Moravě nákaza postihuje několik živočišných druhů.
Na přítomnost protilátek proti hantavirům bylo dále vyšetřeno 5 228 vzorků krevního séra lidí a pozitivní titry byly zjištěny přibližně u 1 % z nich. Velmi důležité je, že procento pozitivity dosáhlo u dvou skupin starších zemědělců z jižní Moravy hodnot 9,9 a 29,4. Zemědělci jsou totiž profesionálně vystaveni infekci prostřednictvím exkrementů hlodavců, pokud pracují v přírodním ohnisku této nákazy. Je zajímavé, že protilátky u některých reagovaly s antigeny viru Puumala, u jiných s Hantaan a u některých dokonce s oběma typy. Přítomnost protilátky v krevním séru svědčí o prodělané infekci, přestože tato infekce mohla proběhnout zcela mírně nebo latentně a unikla tak přesné diagnostice například pod neurčitou diagnózou viróza. Kromě zmíněných onemocnění nebyla totiž v České republice další onemocnění hantaviry zaznamenána.
Z ekologického hlediska jsou přírodní ohniska hantavirů nejlépe prozkoumána na jižní Moravě. Nacházejí se zde v rozmezí nadmořských výšek 160 – 650 m. Vegetaci v těchto ohniscích lze přiřadit ke třem základním typům: a) pícniny na orné půdě, b) trvalé travní porosty, c) lesní lemy a okraje pasek. Všechna mají společný mezofilní charakter. V trvale zamokřených a v často vysychajících biotopech je výskyt nakažených hlodavců vzácnější. V zemědělské krajině hrají v udržování ohnisek hantavirů významnou roli stohy. Obdobný význam mají zřejmě i seníky, lesní chaty nebo rozptýlená lidská obydlí. Zajímavé je, že americký virus Muerto Canyon má zcela odlišné ekologické nároky a díky biotopu svého hlavního hostitele se vyskytuje v oblastech aridních.
V poslední době se podařilo nalézt v nejjižnější části Moravy nedávno nově popsaný hantavirus Tula. Hlavním hostitelem tohoto viru jsou hraboši rodu Microtus. Tento virus má zřejmě nízkou patogenitu pro člověka. Většina úvah o epidemiologickém významu tohoto viru je dosud založena na domněnkách, protože výzkum této problematiky je v počátcích. Lze se domnívat, že tam, kde ekologickou niku hantavirů zaujímá benigní typ hantaviru, neuplatní se typy s vysokou patogenitou pro člověka. Nálezy protilátek v sérech lidí mohou být, alespoň zčásti, protilátky proti viru Tula, které ovšem zkříženě reagují s jinými hantaviry. To však objasní teprve další výzkumy. Již nyní ale můžeme spolehlivě tvrdit, že na území České republiky se hantaviry vyskytují, vytvářejí přírodní ohniska a mohou se přenášet i na lidi. Jak se projevují klinicky, je ale dosud nejasné.
Hantaviry jsou viry náležející do rodu Hantavirus, čeledi Bunyaviridae, jsou to RNA viry, které jsou rozšířené geopolitně, vytvářejí přírodní ohniska, šíří se mezi hlodavci bez přenašeče z řad členovců a mohou nakazit i člověka. V současnosti je známo několik sérotypů hantavirů a některé další, dosud detailně neprozkoumané nálezy:
Hantavirus – hlavní hostitel – výskyt
Hantaan – Apodemus agrarius (myšice temnopásá) – Dálný východ, Evropa
Seoul – Rattus norvegicus (potkan), Rattus rattus (krysa) – geopolitní
Puumala – Clethrionomys glareolus (norník rudý) – Evropa, Sibiř
Belgrade – Apodemus flavicollis (myšice lesní) – Balkán
Prospect Hill – Microtus pennsylvanicus (hraboš pensylvánský) – Sev. Amerika
Muerto Canyon – Peromyscus maniculatus (křečík dlouhoocasý) – Sev. Amerika
Tula – Microtus arvalis (hraboš polní), Microtus rossiaemeri dionalis (hraboš) – Evropa
Přírodně ohnisková nákaza je nákaza s animálním rezervoárem, jejíž příčinné agens realizuje svůj reprodukční cyklus ve vnějším prostředí bez přímé závislosti na člověku, avšak s možností člověka nakazit.
Charakteristické vlastnosti přírodně ohniskových nákaz:
jde o zoonózy ve smyslu definice WHO, nebo ještě výstižněji – je pro ně charakteristická zaměnitelnost druhu hostitele s možností účasti člověka jako hostitele;
příčinné agens vyvolávající přírodně ohniskovou nákazu cirkuluje v prostředí nezávisle na člověku;
existuje těsná vazba na biotop;
existuje možnost nákazy člověka, který vnikne do ohniska a stává se tak náhodným, většinou ale slepým, článkem v cirkulaci agens.
Hantaviry vykazují široké spektrum patogenity pro člověka od inaparentních a mírných až po letální nákazy. Mají afinitu k tkáním plic a ledvin. Vylučují se močí, stolicí a slinami hlodavců, do organizmu vnikají dýchacími cestami prostřednictvím aerosolu, výjimečně kousnutím. Přenos mezi lidmi nebyl zaznamenán. Inkubační doba je nejčastěji 2 – 3 týdny.
Typické syndromy:
Hemoragická horečka s renálním syndromem (HFRS), hlavními příznaky jsou horečka a akutní selhání ledvin s hemoragickými projevy nebo i bez nich. Smrtnost do 10 %.
Nephropathia epidemica (NE) – evropské onemocnění postihující ledviny, s bolestmi hlavy, břicha a beder a s horečkou. Smrtnost je nízká (0,2 %).
Hantavirový plicní syndrom (HPS) – akutní plicní selhání s vysokou smrtností (až 76 %).