Vyšetření se v Česku dočkáte za několik měsíců – pokud do té doby neumřete
26. července 2022
autor: Michael Veselý
Problémy se zdravotnictvím má Česko už dlouhou dobu. Přestože jste objednaní, lékař vás stejně vezme až za několik hodin, pacienty posílají z jednoho oddělení na druhé jako horkou bramboru a nikdo vlastně neví, co by se mělo léčit. Tím největším problémem je však nedostatek kapacit, na životně důležité vyšetření si počkáte i celé měsíce.
Do nedávna jsem žil v příjemné iluzi, že pokud jde o akutní případ, vyšetření v nemocnicích provedou lékaři okamžitě bez objednání. Možná má každý jinou představu o tom, co je nebo není akutní, ale kupříkladu bolestivé otoky s neznámou příčinou bych za ně opravdu považoval. Jak se ale ukázalo, doktoři to mají celkem na háku.
Netuším proč, ale měl jsem dojem, že jít dělat lékaře nebo učitele je tak trochu spíš poslání než práce, kde si odpíchnete, odsedíte dobu a jdete zase domů, jakmile odbije čtvrtá odpolední. Ne každý to tak zjevně bere, protože udělat si chvíli čas na pacienta není nutnost, jak se ukázalo. Podle průzkumu se ukázalo, že pokud vás mají vůbec někam vzít, budete rádi, když se jim dovoláte, natož abyste tlačili na brzké vyšetření, to nepřipadá v úvahu.
Váš praktický lékař jen vypíše žádanku a vy musíte na příslušné vyšetření. Pokud se jedná například o CT, snadno se stane, že nemocnice ani nezvedne linku nebo ji má nepřetržitě obsazenou. Nemocnice, do kterých se dovoláte, vám pak sdělí, že čekací doba jsou třeba 3 měsíce. Přestože některé nemocnice tvrdí, že jsou u nich objednací doby obsazeny zhruba týden dopředu, ve skutečnosti je to spíš šest až osm týdnů.
Pokud tedy potřebujete nutně zrentgenovat, je to v podstatě nemožné. Obdobnou situaci jsem řešil i já sám a situace, s jakou jsem se setkal, byla až groteskní. Není to zase tak dlouho, co jsem osobně narazil na zdravotní potíže. Obvykle se doktorům vyhýbám, dokud to jde, tahle situace byla ale dost nestandardní. Budil jsem se s podivnými bolestmi v podpaží, kde mi otékaly dvě drobné bulky. První den jsem myslel, že mě něco kouslo. Když jich ale druhý den bylo na jedné straně pět a na druhé tři, začalo mi to už být divné. Třetí ráno jsem jich měl dvanáct, a jelikož není zrovna běžné, aby se po těle objevovaly bulky připomínající vosí bodnutí, usoudil jsem, že ač nerad, budu muset navštívit lékaře. Zajel jsem tedy do nemocnice, kde mě prohlédli, zjistili, že vůbec netuší, co by to mohlo být a po několika ujištěních, že neberu nové léky a nikdy mi nebyla zjištěna žádná alergie, mě poslali právě na rentgen. Dokonce se mě zeptali, jestli jsem se nesnažil oholit si podpaží nebo neměnil deodorant, protože podle lékařky to musela být nějaká reakce na látku, která tělo podráždila. Vzhledem k tomu, že nic z výše uvedeného se ale nestalo, věděl jsem celkem jistě, že příčina je jinde.
Když nikdo netušil, jaká by mohla být, předpokládal jsem, že vzhledem k nádorovým onemocněním v rodině budou mít lékaři zájem provést vyšetření rychle. Po telefonátech na příslušná oddělení jsem však měl pocit, že tam někdo musel spadnout z višně. Začal jsem klasickým nemocničním oddělením, kde mi na rovinu oznámili, že mají plno tři měsíce dopředu. Pro přesnější představu popíšu, že bulky velikostí i strukturou a typem bolesti připomínaly vosí bodnutí. Když jich máte v podpaží 12 a vaše práce je hýbat celý den rukama, protože píšete na počítač, je to celkem na pováženou, protože po několika hodinách už jsou bolesti opravdu otravné. Čekat tedy tři měsíce se mi opravdu nechtělo. Naštěstí mi doporučili jiné oddělení ve vzdálenější části města, kde také prováděli rentgen. Tam mě vskutku potěšili, sdělili mi, že objednací doba je pouhých 7 týdnů. Nejdřív jsem na ně trochu prskal a ujistil se, že je to běžný postup, když se někomu vyrojí po těle náhodné boule. Objednací systém byl ale objednací systém a nedalo se s ním hnout. Nechal jsem si tedy napsat termín za sedm týdnů a s docela jasnou představou o tom, jak se nakonec nezjistí vůbec nic šel domů to chladit.
Po několika dnech mazání a chlazení podezřelé bulky zmizely a byl klid. To mi ale vůbec nepomohlo vyřešit, že by se v budoucnu mohly vrátit, když nikdo neví, kde se vzaly. Po nekončících sedmi týdnech jsem se tedy dostavil na zcela nesmyslné vyšetření, které bylo třeba absolvovat. Dopředu jsem věděl, že nikdo nezjistí nic, protože 7 týdnů zpětně ten zdravotní problém asi nedohledá ani jejich vysoce výkonný přístroj.
Položili mě na lehátko a nechali lékařku, aby mě ohledala. Jediné, na co jsem po celou dobu myslel, bylo, jak mi po promarněných 15 minutách sdělí, že nic nezjistili a nebudete věřit, ale přesně to se také stalo. „Všechno je v pořádku. Nic tady nevidím,“ oznámila mi lékařka. Že je všechno v pořádku, bych se tedy hádal, protože těžko můžu předejít něčemu, o čem nikdo nevěděl, z čeho to pramenilo. Že tam nic nevidí, jsem se nedivil, a tak jsem jí důkladně vysvětlil, že problém je starý celé týdny, tedy mě vůbec nepřekvapilo, že mi k tomu nedokáže nic říct. Jenže to neřešilo situaci. „Opravdu tam nic nevidím. Musíte jedině přijít, až to zrovna budete mít, abychom to prohlédli,“ řekla mi pak a musím podotknout, že nic mi tolik nehnulo žlučí jako tahle věta. Velmi důrazně a v rámci mezí slušně jsem lékařce vysvětlil, že když je budu mít a zavolám si o vyšetření, nechají mě opět čekat 7 týdnů a já ty boule bohužel nejspíš nezvládnu ukecat, aby měly trpělivost a počkaly tak dlouho. Paní lékařka to svou vstřícností ale dorazila: „Tak teď už o vás budeme vědět, tak když zavoláte, nějak to uděláme a vezmeme vás hned.“ Říkal jsem, že nic mě nenaštvalo jako předchozí věta? Ale ano, naštvalo, tahle. Když jsem volal, nebylo v lidských ani božských silách zařídit okamžité vyšetření, teď, když už není, co vyšetřovat, by to šlo, kdybych si zavolal ještě jednou. Nemohl jsem uvěřit. Docela určitě mi nebylo nic, co bych potřeboval okamžitě řešit – nebo v to alespoň věřím – ale kdyby přišel někdo se skutečně vážným problémem, který je potřeba odhalit, možná by stihl dřív umřít, než by se dočkal nějakého vyšetření.
Shrnuto podrženo tedy přístup k pacientům mají lékaři u nás velmi originální. Platíme si zdravotní pojištění, ale pokud budeme potřebovat něco opravdu akutního a důležitého, nejspíš stejně nezbyde, než zajít si na soukromou kliniku, kde není přeplněno na celé týdny dopředu. Nebudu zbytečně dramatizovat, ale představte si, že takhle nechají na vyšetření čekat pacienta s rakovinou. Než se vůbec něco zjistí, může být klidně pozdě to řešit. Zrovna ve zdravotnictví, kde je podstatná přesná diagnóza a včasné řešení, by měl být kladen větší důraz na kontrolu pacientů. Bohužel je toto zapříčiněno i špatnými platy a náročnými studii, které tento obor doprovází, důsledkem toho trpíme nedostatkem pracovníků v tomto odvětví. Lidem se nechce studovat na lékaře, protože nejsou motivováni finančním ohodnocením a ti, kteří v oboru pracují, stejně tak nechtějí vykonávat práci přes čas. Vezmeme-li v potaz, že v extrémních případech by tuhle českou zdravotnickou krizi mohl někdo odnést životem, je nejspíše nejvyšší čas začít s touhle nepříznivou situací něco dělat. Lékaře je třeba motivovat a nemocnice by měly navýšit kapacitu pacientů, které jsou schopny přijmout, zejména pokud jde o rentgeny.